Krok do neznáma
Je to krásný pocit, když se žena dozví, že bude mít vytoužené miminko. Následuje devět měsíců očekávání na příchod potomka. V tomto období se vše doma předělává a připravuje, žena tzv. hnízdí. Obzvláště u prvního miminka musí být vše dokonalé a na nic se nesmí zapomenout. Budoucí matka také v hlavě přemítá, jaké to asi bude. Komu bude miminko podobné? Zvládnu se o něj postarat? Bude mě mít rádo? A mnoho dalších otázek a psychických příprav na nové a nepoznané. Každá žena ať chce či nechce, má hlavě svou představu o svém miminku a budoucím životě. A jaká je realita?
Střet s realitou bývá krutý
Faktem je, že na příchod miminka se psychicky nedá připravit. Žena, která čeká své první dítě, absolutně neví, do čeho jde a střet s realitou bývá opravdu krutý. Samozřejmě nechceme strašit… Každé miminko je jiné a prostě některým rodičům se narodí andílek, který spinká celou noc a vůbec nepláče. Ale co dělat, když miminko řve a řve a řve?
Nechat „vyřvat“ nebo pochovat a utěšit?
Obecně se dá říci, že šestinedělí bývá klidné, jelikož novorozenec většinu dne a noci prospí. Zvrat často nastává kolem druhého, třetího či čtvrtého měsíce, kdy miminka trápí prdíky. Bývá to náročné období, ve kterém se často v noci budí nebo skoro nespí a pláčou. Maminka je pak unavená a vyčerpaná. Přichází vztek, někdy lítost a beznaděj. V tu chvíli už maminka nemá chuť dítě utěšovat a někdy ho prostě nechá vyřvat. Je to ale správné?
Některé ženy chtějí dosáhnout větší samostatnosti miminek, např. při uspávání – miminko neusne hned, tak se vyřve, unaví a usne. Možná by vás napadlo mnoho dalších situací. Ale je to dobrá volba?
Co si z toho miminko popřípadě dítě nese?
Člověk není robot a má omezenou kapacitu sil, jak fyzických, tak psychických. Nejde neustále fungovat kolem miminka či dítěte na 100% a být neustále milým, usměvavým, milujícím rodičem. To je jasné. Avšak rozhodně není dobré nechávat miminko či dítě pravidelně vybrečet. Ano, nechat plakat, ale pouze po tu dobu, po kterou je to opravdu nutné – jdu na záchod, jdu otevřít dveře, jdu se obléci, atp. Miminko/dítě svým pláčem dává najevo bolest, problém, potřebu, jakmile není vyslyšena, naplněna nebo dítě uchlácholeno přichází zoufalství, později apatie – kdy miminko už nepláče (jelikož zjistilo, že to nemá žádný efekt) a nakonec dojde k odcizení. Miminko/dítě je pak schopno navázat vztah ke komukoliv jinému. Chybí přilnutí k matce či pečující osobě + empatie a velice silně to ovlivňuje psychiku.
Jestliže není vyslyšeno, má to následky na celý život
Dle některých odborníků (zejména tedy dle Bowlbyho a Aintworthové) se v budoucím životě chová podle toho, jak k němu bylo v kojeneckém období přistupováno. Pokud byly jeho potřeby naplňovány a bylo obklopeno láskou, vyroste z něj přátelský, zdravě sebejistý člověk, který se v životě a v partnerských vztazích cítí dobře. Jestliže byly potřeby naplňovány částečně, dospělý si není jistý sám sebou a vztahy pro něj bývají zdrojem stresu. V případě, kdy matka nereaguje na potřeby skoro vůbec, vyroste z dítěte nezávislý egocentrický jedinec, který mívá problém s intimitou. A v nejhorším případě, kdy je dítě týráno, zneužíváno nebo zanedbáváno, jako dospělý nedůvěřuje ostatním, není schopen navázat kontakty a navázat vztah či zůstává v nefunkčních až škodlivých vztazích.
I když je to někdy těžké….
Důležitá je bezpodmínečná láska. Miminko, které vyrůstá v dítě, zprvu nemá dostatek rozumu, aby pochopilo, že něco pokazilo, že maminka je unavená, že brečí za ten den už po stopadesáté, a že v noci se má spát… Prostě potřebuje obejmout, pochovat a utěšit zas a zas. Cítit se bezpečně a jistě v těch pro něj nejtěžších chvílích. Potřebuje cítit lásku, která nepřichází jen tehdy, když nepláče nebo nezlobí.
